Špatně provedené dokazování soudem neznamená hned nespravedlnost, i to se dá napravit.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky v Brně ze dne 25. 3. 2013 o dovolání se proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2012, kdy dovolání dovolavatelů zamítl (podrobnosti zde).

Podle § 213 odst. 4, 5 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a.

Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; b) po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.

Otázku správnosti zjištění skutkového stavu věci je nutno v obecné rovině poměřovat i úvahou, zda řízení před soudem prvního stupně není zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Oproti přesvědčení dovolatelů zastává dovolací soud názor, že z tohoto pohledu nelze uvažovat o řádném zjištění skutkového stavu věci. Odvolací soud především v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč jsou důkazy předložené žalobkyní v odvolacím řízení přípustné a s touto argumentací dovolatelé v dovolání žádným způsobem nepolemizují. Poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně uzavřel, že „žalobkyně svou solventnost neprokázala“ a i pro tuto skutečnost nebyla v řízení úspěšná. Jestliže pak soud prvního stupně ve vztahu k důkazní povinnosti týkající schopnosti prokázat existence finančních prostředků na zaplacení přiměřené náhrady žalovaným žalobkyni nepoučil podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., jsou důkazní prostředky vztahující se k této okolnosti v odvolacím řízení přípustné podle § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Současně pak odvolací soud poukázal na skutečnost, že účastníci nebyli poučeni ani podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. a výjimka ze zákazu novot v odvolacím řízení je tak založena i v režimu § 205a odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Jestliže tedy procesní postup soudu prvního stupně umožnil žalobkyni v průběhu odvolacího řízení předkládat důkazní prostředky ke skutkové okolnosti, kterou byla její schopnost vyplatit žalovaným přiměřenou náhradu v případě, že předmětné nemovitosti budou přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, a to v režimu § 205a odst. 1 písm. d), e) o. s. ř, nelze učinit závěr, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav.

Nejvyšší soud dospěl tedy k závěru, že odvolací soud rozhodl správně a proto dovolání zamítl.

V rozhodnutí odvolacího soudu došlo tedy k převrácení rozhodnutí soudu I. Instance a dále soud rozhodl o vypořádání podílového spoluvlastnictví na základě neprovedeného dokazování solventnosti (schopnosti zaplatit) žalobkyně (provedeného odvolacím soudem), kdy rozhodl o přiznání vyplacení peněz za vykoupení podílu žalobkyni všemi žalovanými. Soud tak rozhodoval na základě dvou hmotněprávních kritérií, a to jednak na faktickém užívání nemovitosti a dále právním stavu nemovitosti, jako celku, kdy odvolací soud dále zohlednil postavení žalobkyně coby restituentky.

JUDr. Dagmar Říhová, přebrala zastupování žalobkyně v tomto případě po rozhodnutí soudu I. instance.